Mučení, bití a popravy 85 000 nacistických vojáků, kteří zabili více než 33 000 mužů, žen a dětí

...Tito muži byli po měsících brutálních bojů a obklíčení vyčerpaní, nemocní, zranění a vyhladovělí. Jejich utrpení však zdaleka nebylo u konce. Menší počet vysoce postavených důstojníků, včetně Pauluse, byl převezen do Moskvy, kde byli využiti pro sovětskou propagandu. Někteří z těchto důstojníků, mezi nimi i Paulus, se připojili k Národnímu výboru pro svobodné Německo, skupině, která se stavěla proti Hitlerovu režimu a snažila se povzbudit německé vojáky ke kapitulaci. Po válce zůstal Paulus v Sovětském svazu až do roku 1952, kdy se přestěhoval do Drážďan ve východním Německu. Zbytek života strávil obhajobou svých činů u Stalingradu a vyjadřoval přesvědčení, že komunismus je největší nadějí pro poválečnou Evropu. V roce 1946 Paulus dokonce svědčil ve prospěch obžaloby během Norimberského procesu, během něhož se ho jeden novinář zeptal na stalingradské vězně. Paulus mu řekl, aby manželkám a matkám vyřídil, že jejich manželé a synové jsou v pořádku. Tak tomu však nebylo. Sovětský svaz nikdy nepodepsal Ženevské konvence, což pro zajaté vojáky znamenalo, že byli často vystaveni brutálním nuceným pracím s minimálními příděly potravin. Kvůli zvěrstvům, kterých se Němci dopouštěli na sovětském civilním obyvatelstvu, je Rusové považovali za vrahy a většina německých zajatců zajatých u Stalingradu v sovětském zajetí zemřela. Již tak oslabení nemocemi, hladem a nedostatkem lékařské péče během obklíčení, čelili tito muži dalším hrůzám. Byli podrobeni nuceným pochodům do zajateckých táborů a později do pracovních táborů rozesetých po obrovské ploše Sovětského svazu. Zbytky německé šesté armády byly nakonec rozptýleny do více než dvaceti táborů od polárního kruhu až po jižní pouště. Cesta do těchto táborů byla sama o sobě smrtící. Někteří vězni šli pěšky, jiní byli nacpáni do přeplněných vlaků s nedostatkem jídla a vody. Jeden vlak, který vezl tisíce německých zajatců ze Stalingradu do Uzbekistánu, se stal smrtící pastí, v níž se muži uchylovali k vzájemnému zabíjení kvůli troše jídla. V jiném vlaku, směřujícím do pohoří Pamír, byla po příjezdu téměř polovina cestujících mrtvá. Podmínky těch, kteří zůstali ve Stalingradu, aby pomáhali při obnově města, byly stejně hrozné. Tyfus a další nemoci se rychle šířily a do března 1943 bylo zaznamenáno čtyřicet tisíc mrtvol pohřbených Rusy v masovém hrobě v Beketovce, zajateckém táboře vzdáleném několik kilometrů od Stalingradu. Ti váleční zajatci, kteří se dostali živí do samostatných táborů na Sibiři a jinde v západní části Sovětského svazu, byli nuceni k otrocké práci a museli snášet časté bití, brutální mučení, otravy a popravy. Po příjezdu do táborů jim byly odebrány všechny zbývající osobní věci a byli vystaveni kruté realitě táborového života. Tábory byly značně přeplněné, s primitivní infrastrukturou a neposkytovaly dostatečnou ochranu před povětrnostními podmínkami. Vězni byli nuceni žít ve špatně izolovaných barácích, často s nedostatečným vytápěním během krutých zim, kdy teploty dosahovaly až minus 40 stupňů Celsia, což vedlo k omrzlinám a dalším nemocem z chladu. Potravin bylo málo a byly nekvalitní, příděly obvykle tvořily řídké polévky, chleba z pilin a mouky, a občas shnilá zelenina. Rozšířená byla podvýživa, denní příděly často nestačily k udržení zdraví, což vedlo k rozsáhlému hladovění a oslabení pracovní schopnosti. Mezi bývalými německými vojáky se dokonce vyskytly případy kanibalismu. Den válečným zajatcům zaplňovala primárně nucená práce, která zahrnovala těžbu dřeva, těžební práce, stavební práce a práce v zemědělství. Práce byla vyčerpávající, často probíhala za extrémního počasí, bez ohledu na zdraví a bezpečnost zajatců. Kombinace přepracování, podvýživy a nedostatečné lékařské péče měla za následek katastrofální úmrtnost. Odhaduje se, že Sovětský svaz zajal celkem až 3 miliony německých vojáků a více než 1 milion z nich v zajetí zemřel. Z německých zajatců ze Stalingradu se pouhých 5 000-6 000 přeživších vrátilo po válce do Německa. Na druhé straně do konce války skončilo v německém zajetí přibližně 5,7 milionu sovětských válečných zajatců. Téměř 60 % z nich zemřelo, především hladem, protože nacisté je z rasistických a ideologických důvodů nechali záměrně vyhladovět. Tím se sovětští váleční zajatci stali, hned po Židech, největší skupinou obětí nacistické rasové a genocidní politiky během druhé světové války. Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History. Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné. ► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1 #historie #dejiny #holocaust #holokaust #ww2